MŮJ PŘÍBĚH

A co se mi teda stalo s nožičkama?

Původně jsem bydlela v Bosně, v jedné vesnici, bylo nás tam hodně pejsků, co jsme tam žili společně. Měla jsem i štěňátka, už trochu odrostlá, ale žili jsme pohromadě. Jednoho dne přijelo velký auto, z kterého vyskákali lidi, který jsem tady dřív neviděla. Byli jsme všichni zvědaví, co se děje a šli jsme se podívat blíž. Měli v rukách nějaké tyče. Pak se to vše seběhlo dost rychle a už nic nebylo jak dřív. Z těch tyčí šly rány, nevěděla jsem, co se děje. Ale mí kamarádi a i moje štěňátka se přestávali hýbat, sem tam někdo kňučel a všude byla spousta krve. Měla jsem hrozný strach, ale nemohla jsem utíkat. Proč? Někdo mě drží? Nikoho za sebou nevidím. Snažím se aspoň odplazit někam stranou, ale najednou zase slyším ránu a po ní padám k zemi úplně. Chvíli cítím bolest, ale chce se mi tak moc spát, že to asi zaspím. A třeba je to celé jen nějaký moc ošklivý sen..

Je mi zima, velká zima. Otevřu oci a vidím, jak moje kamarády sbírají a házejí na to velké auto. Je mi jasný, že jakmile dojdou ke mně, nemám šanci. Seberu zbytky svých sil a snažím se odplazit pryč. Zadní nožičky vleču za sebou, krvácím, ale hejbu se.

Podařilo se mi postupně po předních tlapkách dostat za vesnici k takové skládce, kde jsem mohla díky odpadkům přežívat. Zadní nožičky přestaly fungovat, ale časem jsem si zvykla. Nebyla jsem tady sama, bylo tu pár delších pejsků, občas nám sem hodní lidé přinesli jídlo, to jsme si pak vždy nacpali bříška.

Přišel sníh, pak bylo teplo, a když byl znovu sníh objevili se další lidé. Nejdřív jsem se bála, když jsem viděla větší auto, ale lidé měli ustaraný výraz a příjemný úsměv. Dávali mi pamlsky a pořád mě hladili, úplně jsem se přestala bát a nechala se naložit do auta.

To mi změnilo úplně život. Už jsem nebydlela u odpadků, ale s lidmi v jejich boudách. Jednou jsme jeli na dlouhý výlet autem, to jsem přijela do Čech. Tady jsem nejdřív bydlela s jednou hodnou tetou a jejími pejsky a po nějaké době za mnou na návštěvu přijel Nero, pěkný velký pes, takovej hodnej moula, se svými lidmi. No a za pár dní mě teta odvezla k nim, že mi tam s nima bude nejlíp.

Tak teď už mám taky svoje lidi a mám je moc ráda a oni to vědí, pořád dostávám nějaké dobroty. Slyšela jsem, jak si o mně povídají, že mám v páteři broky a proto nemůžu chodit a jsem díky tomu i malinko inkontinentní. Také trpím na záněty močáku a pořád mám nějaké prášky. Ale ty mi dávají do pamlsků, takže dělám, jakože o tom nevím. Nosívám plínku, ale občas mě štve a to ji pak chci sežrat, abych ji nemusela mít. Ale vždy na to přijdou a pak mě hubují.